Vítr

Opustili své stavení
a vdechli vítr, co vál
naslouchali jeho hlasu
a on je unášel dál a dál
Vanutí jejich vlasů
bylo vznešené jak stříbrná zář hvězd
ve větru nalezli krásu
a hlas, který je povede
Byli unášeni větrem
který vane
nevíš, odkud přichází
a kam jde
Dotkli se nebe
nalezli to, co je věčné.


Holčička

Staré náměstí a paprsky slunce
lidé spěchají kdoví kam
spatřil sem malou holčičku s medvídkem v ruce
v stříbrných střevíčkách chodící sem i tam
Požehnala svět, když se narodila
svět lidské touhy a labyrint snů
lidé prošli kolem, ona se zastavila
a vdechla vítr, co vál do jejích dnů
Spatřil sem svobodu v jejích očích
a možná obavy z toho, co přijde
oči čisté jak řeka v zátocích
stála tam a ptala se nebe:
“Co když mě svět zradí
co když mě všichni opustí
co když život sevře svou pěst
co bude na konci mých cest ?
Řekni, že je tam někdo, kdo mě miluje
takovou, jaká jsem
řekni, že je tam někdo, kdo bude stát při mně
když válka na pobřeží přijde sem...”
V očích této holčičky sem spatřil pokoj
když uslyšela hlas z nebe:
“Budu s tebou, až dokud neskončí boj
který čeká i na tebe
Nalezneš pokoj v každé době
protože já jsem s tebou
ve všem budu stát vedle tebe
oheň tě nespálí, řeky tě neodnesou...”
...Malá holčička odešla pryč
její chůze se změnila v tanec na divoké straně
pak vyšlo slunce jako míč
... život jde dál a člověk stárne
Po létech spatřil sem ženu
křehkou jako sníh, pevnou jako skála
v jejích očích spatřil sem pokoj jejích dnů
a někde uvnitř holku, co tam před léty stála ...


Andělé

Možná je nebe blíž, než si myslíme
možná jsou všude kolem andělé
možná se na nás baví a my o tom nevíme
kdoví, jak je nebe vzdálené
A když shora vzhlíží na naše stezky
nejsou příliš klikaté ?
a co naše srdce
není příliš hloupé a kamenné ?
Proč hledáme barevná sklíčka ve smetích
místo toho, abychom se dotkli ohně
co hoří v horní místnosti
Proč posloucháme basy z repráků
když pravda šeptá ve vánku
možná andělé pláčou nad námi
nad naší rebelií a hloupostí.
Možná je to všechno už blízko...


Zmatená generace

Uvězněni v tomhle prostoru a čase
říkají někdy to, co svírá jim rty
honící barevné stuhy ve větru
bouří se a dělají, že umějí žít
Silné fráze se setkávají se slabostí
kterou ukrývají uvnitř zmateného srdce
trůny na smetišti všednosti
plevy ve větru života
Strádající pláčí na rozích
čekající na nádraží
na vlak, který možná už jel
a víc se nevrátí
Křičí do nebe a neznají
že do nebe se může jenom šeptat
bouří se a nic jim není posvátné
říkají, že mají pravdu
ale vůbec nevědí, kde ji hledat
Spatřil sem muže uprostřed zmateného davu
byl zcela obyčejný, no přece odlišný
spatřil sem zář v jeho očích
uslyšel slova i přes hlučný zástup lidí
dotknul sem se ohně, jenž sálal z něj
ukázal mi cestu z tohohle koloběhu lidské bídy
... pak někam odešel
Ale jeho slova pořád znějí davem
ten, kdo jim naslouchá
nalézá to, co celý život hledal
Mnozí se však bouří dál
jak moře vynášející pěnu vzdoru
já tady stojím s dětmi Kóracha
spalovaný touhou po nebi
plačící nad nimi
nad jejich slepotou a hloupou rebelií
Doufám, že jednou pochopí
doufám, že ještě bude čas...


Setkání

Probudil sem se do něčeho, co nazýváme život
od toho dne zuří válka v zemi
chtěl sem být svobodný a sám sebou
byl sem však pyšný a ztracený
Když sem s lítosti padl na svou tvář
a pokorně opustil trůn
zbořil sem sobě zasvěcený chrám
slyšel sem slova: “Pojď domů...”
Stál sem na břehu velké řeky
a ve vlnách uslyšel sem hlas:
“Řekni mi, co cítíš...”
“Mám velikou žízeň a děsný strach”
On mi řekl: ”Napij se a nebudeš žíznit navěky
prameny živé vody z tebe potečou”
viděl sem pastýře jak volá své ovečky
já šel sem za ním plání zelenou
Našel sem hojnost a pokoj
našel sem radost, která nekončí
moje srdce zpívalo jak vznešený hoboj
všechno bylo krásné jak sníh na úbočí
a vím, že to už nikdy neskončí


Na dosah

Myslel sem, že jsem příliš nepatrný
aby si z mé modlitby udělal zázrak
ale mýlil sem se
Když sem s ní večer stál na tom místě
tak, jak sem Tě ráno prosil
bylo to tak skutečné
Poznal sem, že nebe není vůbec daleko
Když se mi v jednom okamžiku zřítil svět
a já si hrábl na dno
Ty jsi mě vyslyšel
ještě v ten den bylo všechno krásné
i slunce bylo opět jasné
Tvá láska byla tak skutečná
a já sem poznal, že nebe není vůbec daleko
Když si mě slyšel jak volám
na té opuštěné noční silnici
a udělal si zázrak
bylo to tak na dotek
a já sem věděl a vím to napořád
že nebe není vůbec daleko
že je tady přímo na dosah.


Bráchova knížka

Co schováváš pod polštář
co znamená ta zář ve tvých očích
co je to za sny, co tě ženou dál
co ukrývá sníh na úbočích
Proč tě už tak málo vídám, brácho
proč přicházíš domů, když už spím
a ráno mizíš jako dým
Jsi šťastný jako kdyby ses dotknul nebe
možná si políbil hvězdnou zář
tak řekni mi, co pod polštářem schováváš
Co je to za knížku, nad kterou pláčeš
co v ní čteš, když ti září tvář
a pak štěstím skáčeš
... když budeš pryč, já si ji pročtu sám.


Oheň a růže

Jsou chvíle, kdy se ti chce řvát
ale udusíš to v sobě
nechceš zapálit oheň
Jsou chvíle, kdy říkáš slova
která ti svírají rty
a neumíš se bránit
Jsou chvíle, kdy nepravost jiných
tvé srdce napůl trhá
a nikoho to nezajímá
Bojuješ se vzdorem
uvnitř tvého srdce
který volá proti tomu,
o čem víš, že je správné...
Máš v sobě oheň i růži
a neumíš s tím žít...
Pak v prachu svých cest
nalézáš jemné stopy
díváš se dál
a vidíš Beránka, jak tiše kráčí k oltáři
bitý, posmívaný, nevinný
a přece neotevře svých úst
...to je ta chvíle
když všechno pochopíš
a růží svůj oheň uhasíš.


Bolest

Běh přes mlhu na polích
srdce jde někdy proti mysli
chci držet voňavou růži
ale nechci se dotknout trnů
chci se dostat na druhou stranu řeky
ale nechci se namočit
Někdy se ti chce řvát z celé síly
ale prostě děláš jakoby nic
Dáváš všechno a někdo jen trochu
polykáš hořký nápoj křivdy
a někdo se vínem opíjí
Chceš políbit oblohu
ale něco tě pořád táhne k zemi
někdy nevidíš krásu růže
přes bolest bodajících trnů
a štěstí se ti zdá tak relativní
když voda natéká do tvého člunu.


Dodržíš své slovo ?

V mučivým ruchu velkoměsta
uprostřed valících se vozů
uslyšel sem tichý hlas
a mířil přímo dovnitř:
“Jestlipak dodržíš své slovo?
Když se budeš řítit noční silnicí
na místa, které ještě neznáš
a uslyšíš možná stovky jiných hlasů
budeš si pamatovat ten můj?
Jestlipak dodržíš své slovo?
Když tě zítřek udeří svou pěstí
přímo pod pás, to se stává
a tvé srdce znova o kousek zatvrdne
bude ještě něco v něm bít?
A dodržíš své slovo?
Možná tě zvednou výš
a hvězdnou zář políbíš
uprostřed potlesku a slávy
neztratíš svou tvář?
Jestlipak dodržíš své slovo?
Možná tě já bodnu hlouběji než jsi zvyklý
možná ti naplivu do obličeje
a když se to stane
bude to jak zlý sen
i přesto dodržíš své slovo?
Když budeš krvácet na frontě
a nikdo ti neobváže rány
možná budeš řvát a bude se ti zdát
že tě nikdo neslyší
Dodržíš své slovo?
Jestlipak dodržíš své slovo?”


Oheň

Sny přicházejí
sny odcházejí
ale vítr pořád vane
Člověk vstává
člověk padá
může naleznout nebo ztratit svou duši
Ale každý z nás potřebuje hořet
hořet ohněm
... je tady vůbec někdo, kdo naslouchá
hlasu ve větru ?
... a vítr vane dál.


Kulhavý princ

Utíkal za ní přes hustý les
a našel ji na louce
kulhavý princ s loutnou,
kterou pořád držel v ruce.
“Co ode mě chceš, ty mrzáku ?”
zeptala se posměšně.
“Chci zachytit píseň tvých vlasů
a zahrát ti ji na loutně.
Možná tě zasáhne hlouběji,
než sídlí tvá pýcha
a tvé studené srdce rozpálí,
když uslyšíš, co v mém dýchá.”
“No tak to zkus,
možná se ti nebudu smát ...”
Začal hladit struny loutny
a loutna začala hrát.
Hrál dlouho a sametové tóny
stoupaly výš jako modlitba,
nebe uslyšelo hudbu jeho touhy,
ono vědělo, co dít se bude dál.
Durová harmonie jako zemětřesení
začala bourat bašty kamenné,
hrál nepřestajně až do zatmění
když začalo tlít srdce studené.
Pak se zvedla a utekla,
běžela nocí přes les,
v sněhových závějích usnula,
pak přišel nový den.
Co se stalo pak, já nevím,
ví to jen nebe a oni dva.
Minulý týden sem je oba spatřil
šli spolu a šťastní kdoví kam.


Opilý svobodou

Vypustili ptáčka na svobodu
letěl šťastný co mu síly stačily
opilý svobodou
narazil do stromu a umřel.


Třepot andělích křídel

Neukrývej své slzy, když tečou
já je stejně vidím
a bolí mě to
Neukrývej rány, které pálí
když den tě pěstí udeří
a budeš mít chuť to vzdát
Já šeptám tato slova v tichu
jako když z nebe padá sníh
já vdechuji lásku do tvé duše
růže rozkvétají a rány se hojí
... a zvuk, který si odneseš do ticha
bude třepot andělích křídel ...
Když tě bude pálit mráz
já budu tvůj oheň
když tvá pouť povede pouští
já budu tvůj pramen, co nevysychá
půjdeš-li přes vodu
budu tvůj most a vody tě nezatopí
v chladné tmě prázdných ulic
budu tvá svíce a tvé světlo
a budu šeptat slova lásky v tichu
jako když z nebe večer padá sníh
a vdechnu lásku do tvé duše
poznáš, že nikdy nejsi sám
... a někde v dálce uslyšíš nebe zpívat
pak zvuk, který si odneseš do ticha nocí
bude třepot andělích křídel.


Loutna

Podívej na loutnu
na její struny stříbrné
co ukrývá uvnitř
tělo dřevěné ?
Možná hudbu, která vyléčí
možná tóny, které raní
možná pláč ukrytý
nebo hlasné volání
Tóny svých strun dotýká se krásy
obléká křídla a letí
když její duši trhá pláč
zahraje svou píseň trápení
Ach, jak jí závidím
že může plakat, když má žal
a nikdo jí nic nepoví
A když má radost, může se smát
a nikoho tím nezraní ...
Proč nejsme i my takoví ?


Nesmyslná válka

Stíny zbrázdily tmu
zář svící se rozléhal kolem
v jejích očích moře smutku
v jejím srdci žalostná píseň
Někdo se ukládá na polštář
zatím co někdo bojuje na pobřeží
někdo v leknínech usíná
zatím co druhý se brodí v závějích
Bojoval svou válku
někdy sám proti sobě
dezertér z příběhů
ve kterých už nechtěl hrát
Když ráno nebe zalévala modř
bylo po válce, čas vrátit se domů
běžel rychle jak jen mohl
najít svou růži sametovou
Našel ji spící v posteli z leknínů
přikrytou hedvábným baldachýnem mlhy
zaspala navěky
už ji nik nevzbudí
Vzal ji něžně do náruče
slzami skropil její bezvládné tělo
od žalu mu prasklo srdce
“jen kvůli mně se to stalo...

Kvůli mně a mojí nesmyslné válce
zabilo ji čekání
a moje hledání
na místech, kde sem nikdy neměl jít...”
Jestli chceš milovat
musíš zapomenout sám na sebe.


My

spěchání, zklamání, pády a doznání
jsem dezertér z příběhů, ve kterých nechci už hrát
setkání, loučení, výsluní, selhání
já nechci skrývat dál, že nedovedu pevně stát
jsem to prostě já a jsi to prostě ty
tak proč bychom si měli lhát
vždyť oba dobře víme
že jenom Ježíš nám může sílu dát


Běda mi, má lásko

Běda mi, má lásko
dala´s mi sbohem
polykám jed tekoucí z tvých slov
žádná svíce už nesvítí
temnota pokryla celou zemi
květy uvadly v naší zahradě
polykám prach
duši mi svírá strach
Běda mi, má lásko
usínám v závějích
a přikrývá mě sníh
ty možná jsi na tom stejně
opustila si muže uprostřed noci
peru se teď s vlastní vinou
stíny rostou v mé duši
kterou si ty nechala samotnou
zavřela´s dveře za vším
co nám bylo doposud vzácné
lehce si se vzdala toho
oč sme tak dlouho bojovali
Běda mi, má lásko
dala´s mi sbohem
polykám jed tekoucí z prázdnoty
uvnitř mého zmateného světa
Běda mi, má lásko, běda.


Někdo, kdo naslouchá

Život se stal jenom smutným blouděním
v chladném davu cizích tváří
pár slz na oltáři
věčnost se zdá tak vzdálená
... je tam někdo, kdo naslouchá
je tam někdo, kdo touží
je tam někdo, kdo se blíží ?
Pláč střídá smích
jako léto sníh
všechno je pořád tak vzdálené
a dny jsou jako noci studené
když hřeb duší proniká
... je tam někdo, kdo naslouchá
je tam někdo, kdo touží
je tam někdo, kdo se blíží ?
I když dav lidí chladne dál
a tváře jsou pořád cizejší
já vzhlížím ke hvězdám
a roztahuji křídla s nadějí
nadpřirozená síla mou duši proniká
když vím, že někdo naslouchá
jak moje srdce tiše šeptá píseň
ty odnímáš ode mě tíseň
a mě už nic nesloží
i když se život ještě zamotá
vím, je tady někdo, kdo se blíží
a v jeho světle se roztápí moje samota
Pastýř volá své stádo
a já slyším jeho hlas
volá něžně moje jméno
a život je najednou plný krás
... a já nacházím nebe pro svou duši
dokonalost a věčnost mi otevírají dveře
nacházím někoho, kdo po mně touží
a svíce hoří jasným plamenem
... Dav lidí bloudí náměstím
hodiny ukazují čas, který nikoho nezajímá
jsem poutníkem v této zemi
lidé jsou smutní
no mě nekonečná radost jímá
protože vím, že někdo naslouchá
a vím, že někdo touží
všechny mé cesty má On ve svých rukách
můj věrný přítel Ježíš


List slunci

Žil sem v krajině stínů
a téměř sem si zvykl na chladnou tmu
duši sem měl plnou snů
chtěl sem najít cestu ke světlu
Najednou se stíny pohnuly
a zpoza hor vyšlo slunce
jeho stříbrné paprsky mi zvedly nohy
a já tančil jak smyslů zbavený
už tehdy sem poznal, že slunce není vůbec kulaté
Tančila přede mnou jako víla
ožilo mé srdce ledem zakleté
když mně za ruku chytila
... a pak odešla
Nenáviděl sem den, kdy sem ji potkal
proč mě nenechala žít ve stínu
proč do mé chladné samoty vešla
když pak odešla a zanechala ještě větší tmu
Nenáviděl sem zář slunce
protože to bylo to, po čem sem toužil
jeho paprsky probodly mé srdce
zanechaly bolest, do které sem se vnořil
Hej slunce, proč si vůbec přišlo
proč, proč si mě nenechalo být
chvíli sem byl šťastný a pak si odešlo
v krajině stínů dál musím žít
jestli chceš opět odjet, tak se raději nevracej
vždyť rány se časem zahojí
mnoha lidem podáváš své ruce
a já chtěl být ten jediný
tvůj jediný
            s pozdravem
           “Pro tebe lhostejný”


Setkání uprostřed

Uslyšel si hudbu ”pošetilců”
jo, naše písně jsou tady pro tebe
přicházíme a máme naladěno hodně nízko
protože funky zní vždycky hluboko
i v basových tónech přichází nadpřirozená síla
která změnila naše životy
Doufám, že tě zasáhne hlouběji než naše hudba
doufám, že zatřese tvým světem
doufám, že tě srazí na kolena
doufám, že pochopíš, že se jedná o tebe
tohle není o Jeníkovi a Mařence
tohle je o vykoupení a zatracení
možná by ta holka v tvém pokoji měla zmizet
možná si uber basy, ale hlavně poslouchej
Možná by ses měl modlit
otevřít, někdo čeká u dveří
možná to, co ti doteďka bylo pošetilé
se ti zdá teď moc důležité
Doufám, že tvým životem provane Vítr
a najednou spatříš, že jsi jiný
a setkáš se s Ním uprostřed
... bude to setkání uprostřed.


Dívka v sněhových závějích

Byl sem spálen ohněm hořícím v jejích očích
a nechtěl sem se bránit
držel sem ji za ruku, běželi sme přes úbočí
a nechtěl sem to vrátit
... je pro mě požehnáním
Tančili sme spolu v rytmu ulic
a svět šel kolem nás
když sem spatřil krásu v jejích očích
mně nezajímal čas
... je pro mně sluncem mých dnů
Pouštní růže sametová
čarovná jak měsíční zář
dar seslaný shora
je její krásná tvář
... je pro mě nalezením samého sebe
Když pronikla přes zaprášený závěs
změnila můj černobílý svět
přinesla do něj plno pestrých barev
které nemá žádný jiný květ
... je pro mě setkáním s krásou nebe
je pro mě vánek v polích
dívka v sněhových závějích